Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika 1966 - 68

17. 11. 2009

1966

 

 

 Rok 1966 započal ustavující členskou schůzí nově utvořené jednoty TJ Pozemní stavby Olomouc. Na schůzi byl přítomen i předseda OV ČSTV s. Parák, který pozdravil přítomné házenkáře, při čemž jaksi pozapomněl na to, že novou jednotu tvoří také oddíl jachtingu. Toto mu bylo vzápětí v diskuzním příspěvku Mirkem Kouřilem,, vytknuto. Předsedou nové jednoty se stal ing. Šnajdr, bývalý hráč odbíjené Sokola Černovír. Dále jsou ve výboru B. Hanák, Z. Rozhold a ostatní známé a vlivné osoby u P.S. Zdá se, že náš oddíl získal jejich sympatie hlavně proto, že náš způsob provádění sportu odpovídá více jejich představám o dobrovolné tělovýchově než házená, která se blíží fotbalovému s nejrůznějšími požadavky na nakupování hráčů, získávání bytů pro hráče, zaměstnání a podobně.

 Abychom však nebyli vedle házenkářů až příliš nápadní svou skromností, začali jsme přemýšlet, jak nově vzniklých poměrů využít ve prospěch celého oddílu. Protože patříme k Pozemním stavbám, začalo opatrné oťukávání, nedalo-li by se uvažovat se stavbou pořádné loděnice. Když nám bylo řečeno, že to není tak zcela vyloučeno, pustil se Láďa Opletal do návrhů s takovým elánem, že na nejbližší schůzi výboru jednoty jsem mohl užaslým stavbařům předložit konkrétní návrh a dokonce i model nové loděnice. Provedení bylo takové, že by mohlo „z fleku“ representovat ČSSR na světové výstavě „Montreal 68“. Teď už jenom vypracovat prováděcí dokumentaci, zajistit někde nějakých těch pár tisíc, zedníkům ukázat, jak se to má dělat, aby to nespadlo, neteklo a nerezavělo a máme loděnici jako nikdo v socialistickém táboře. Možná, že to nebude hned, ale jednou to určitě bude. Zatím se na tom pilně pracuje, jak můžete spatřit na obrázku dole. My ostatní se zatím staráme o to, kolik tisíc máme naplánovat na závodní činnost, aby nám snad nechyběly peníze. Pro začátek jsme odhadli, že vystačíme tak cca 10 000 Kčs.. Bylo nám řečeno, že jsme hrozně skromní, a že oddíl házené má rozpočet na 60 000 Kčs. Tak jakápak skromnost, no ne?

 Ještě bychom potřebovali sehnat nějaký vyřazený náklaďáček, aby se nám líp jezdilo na závody a nemuselo by to být u těch „pozemků“ nejhorší. Tak jsme uvažovali na začátku letošní sezóny, kterou jsme zahájili jako obvykle jarním závodem na Plumlově. Před tím jsme však udělali trošku reklamy v prvomájovém průvodu, ve kterém jsme vezli dva oplachtěné Mloky. Nadělali to parády za milion.

 A lodě se staví a staví a někteří členové, kteří začali před třemi léty, budou ještě stavět a stavět. Doufejme, že to dostaví dřív než bude místo Fina zavedena nějaká nová třída. Někdy je také lepší raději nespěchat. Já jsem pořád také stavěl a spěchal a jednou v květnu jsem si při tom spěchu upravil prsty ne levé ruce tak, jak je tady namalováno. A zrovna tři týdny před krajskými přebory. Co však je pro „mořského vlka“ kousek prstu. Krajské se jely za hojné účasti z našeho oddílu: Božka, Slávka Romančíková, Kavoň, Mirek, Honza a nakonec i já s čerstvě vytaženými stehy na ruce, všichni jsme jeli Ostravákům ukázat, že musí s naším oddílem počítat. Škoda, že letos nejeli naši Mlokaři. Z výsledku krajského přeboru bylo stanoveno krajské družstvo pro mistrovství republiky, které se pojede v srpnu na Lipně. Ve Finech má jet Bohuš Vatrály a já, protože jsem byl druhý, v ženách pojede Božka, která se stala krajskou přebornicí, Božce trochu kazí radost to, že jely jen tři lodě. My ji ale uklidňujeme, že ty ostatní, když viděly, že nemají žádnou naději, tak raději vůbec nejely.

 II. stavbařská regata se jela opět za velmi slabého větru. Doufáme, že se tím nestane tento závod pověstný. S hrdostí zde poznamenávám, že II. stavbařské regaty se zúčastnili závodníci ze čtyř oddílů a třech krajů, a že závod se jel ve třídách M, F aFD, Ano, to není chyba, naše flotila se rozmnožila o dva létající Holanďany. Jednoho koupil Luboš Utíkal v Brně, druhého postavil Olda, a tím se stává malým rejdařem, neboť pod jeho vlajkou pluje Finn, Holanďan a 1/3 motorové osobní lodě. Přesto, že si první ceny (tentokrát hodnotné věcné) odvezli zase Prostějováci, nebylo již jejich vítězství, alespoň ve Finech, tak deprimující, protože hned na dalších místech se umístili Mirek K. a Kavoň.

 

 Ještě jsme se ani pořádně nekoupali a už tu byla Beskydská regata s účastí representantů včetně Vejvody a ostatních kanonů. Tak jsme jim to tentokrát nechali, aby nebyli moc otrávení a podruhé přijeli zase.

 A už je tu konec července a velká výprava na Lipno na mistrovství republiky, mezinárodní regatu GOOD WIND a dálkový závod „O modrou stuhu Lipna“. Mistrovství je rozděleno na dvě poloviny. V prvém týdnu se jede MR žen a dorostu, v druhém týdnu jedou muži. Protože v prvním týdnu jede Božka jako jediná reprezentantka severomoravského kraje, odjíždí 1. skupina již v neděli 31.7.. Lodě jsme posílali tentokrát ve čtvrtek 27.7., abychom měli jistotu, že budou včas na místě. Jen Kavoň a Honza Jiříček raději spoléhali na osvědčený dopravní prostředek, vlastní auto a podvozek. I tak je lodí plný vagon. Oldův Holanďan, 3 Fini, Mlok Ládi Opletala a různé tábornické potřeby Mirka Hanzlíka a Kouřila. Vše je svěřeno ČSD jako „ostře sledovaná zásilka“ dle zvláštních pokynů ústřední správy ČSD se stanicí určení Černá v Pošumaví Mistrovství ČSSR. Nikdo z nás tenkrát netušil, jaké zkoušce trpělivosti budeme my, důvěřiví, vystaveni. V pondělí jsme se dotazovali na nádraží v Černé po našich lodích bezvýsledně. Zůstali jsme poměrně klidní, protože jsme byli ujištěni, že do večera je to určitě tady. Ale nebylo. Ani do příštího rána, ani do zahájení přeborů, a ještě ani další ráno nic a to už Božka musela jezdit na vypůjčené lodi, na kterou nebyla zvyklá a nervy tekly nejenom jí, ale i ostatním, kteří čekali na lodě a tábornické potřeby a všechno ostatní. Dorazila nás zpráva, že náš vagon je „vylágrovaný“, a že je někde odstaven v dílnách ve Vysočanech nebo někde. Co teď? Jet do Prahy, lodě přeložit na jiný vagon nebo jim zavolat, aby všechno raději hned poslali do Olomouce? Poslední termín byl stanoven na středu ráno. To má Božka už dvě rozjížďky za sebou. A ještě k tomu to počasí, pořád leje a leje.Ale fouká to. A ráno došel vagon. Tu ránu tenkrát musely zaznamenat seismografy až já nevím kde - to, jak nám spadly ty kameny ze srdce. A hned je svět veselejší, i když obloha se snaží dokázat pravý opak. Božka na lodi, na kterou je zvyklá, se od rozjížďky k rozjížďce lepší a působí v řadách ostřílených závodnic značný rozruch. Její čtvrté místo ostatně mluví samo za sebe.

 V neděli časně ráno zapojili se Olda s Jardou Jochmanem na FD, Mirek Hanzlík na Finu a Láďa O. na Mločku do mohutného konvoje plachetnic a nechali se odtáhnout až k hrázi na start Modré stuhy. Závod se jel za velmi slabého větru a lodě dojížděli do cíle až pozdě odpoledne. Pro naše „Holanďany“ to byl první závodnický křest na velké vodě. V druhém týdnu se počasí umoudřilo, udělalo se krásně, ale čím víc bylo sluníčka, tím méně bylo větru. A tak zatím co ženy a dorost měly větru víc než dost, odjeli si muži své rozjížďky téměř rekreačně. S prvním startem v této naší nejvyšší soutěži můžeme být vcelku spokojeni hlavně zásluhou Božky, ale i Miloňovo 17. místo je pěkný úspěch.

 Po návratu z dovolené čekal nás další bojový úkol. Pozemní stavby začínají stavět novou administrativní budovu na místě, kde stojí dřevěný barák Teplotechny. Naskýtá se příležitost k získání materiálu potřebného pro rozšíření loděnice na Chomoutově, ve které už není k hnutí. Definitivní loděnice zatím tak hned nebude, rozhodně ne dřív než přestane těžba štěrkopísku. Bylo by hříchem této příležitosti nevyužít. Protože v Teplotechně máme také „své lidi“, bylo rozhodnuto, že polovinu baráku dostaneme za zbourání a s Pozemními stavbami zase dohodnuto, že barák zbouráme brigádnicky, za což dostaneme příslušnou mzdu. Prostě získáme barák na loděnici a ještě cca 3000,- Kčs k tomu, což není jistě k zahození. Zásluhou Luboše Utíkala podařilo se získat od dopravního oddělení PS poměrně zachovalou RN déčku. Tím se nám splnilo to, o čem jsme jenom tajně snili. Máme vlastní auto, v dílnách PS nám dokončili montáž podvozku pro 6 lodí a začínáme stavět druhou, i když zase ještě dřevěnou budovu na Chomoutově. Bude ještě o 3 m širší a 4 m delší než první bouda z Ovčárny. Bude v ní pamatováno i na klubovnu a na další šatnu. A tak jednou v sobotu na konci září nastal zase fofr. Za sobotu a neděli byl barák zlikvidován a částečně odvezen a za druhou sobotu a neděli odvezen kompletně. A hned se započalo s kopáním a betonováním základů. Zajištění míchačky bylo pro hl. mechanika Vránu maličkostí, a tak se stalo, že do konce listopadu byla nová loděnice v hrubé stavbě hotová a uzavřená k přezimování. Tentokrát dostali příležitost i všichni noví členové, kteří neměli možnost „zabrat“ při stavbě první boudy. Někteří jí stoprocentně využili, ale zůstalo hodně i takových, kteří si i tentokrát nechali příležitost k vlastní škodě ujít. Znovu se prokázalo, že taková akce je sítem, které spolehlivě oddělí zrno od plev, v našem případě notorické ulejváky od těch, kteří dovedou přiložit ruku k dílu, když je to zapotřebí.

 

 1 9 6 7

 

 V zimním období se tentokrát nic organizovaného nedělo. Jen Mirek Kouřil se pravidelně staral o své dorostence a žáky, s kterými chodil na lyžařské výlety nebo plavat do krytého bazénu a podobně. Loděnice na Chomoutově zatím přečkaly dobře až na to, že z jedné poloviny střechy na nové loděnici strhal vítr lepenku, a tak hned bylo zase co dělat.

 Samozřejmě, že v dílnách, roztroušených v různých částech Olomouce neustal ruch ani v těch nejstudenějších zimních měsících a loďstvo chomutovské flotily se utěšeně rozrůstalo. Námořní jachta Cap Cors dostávala pomalu svoji konečnou podobu a její posádka nyní již definitivně určená, byla přinucena pořádně zabrat, aby termín vyplutí na moře nebyl ohrožen.

 Tak se přiblížilo jaro a začátek jubilejní páté sezóny jachetního oddílu. Na vodu přibylo několik lodí.. Holanďan Vega I., společné to dílo známých loďařů Romančíka a Jardy Jochmana, Finy spustili na vodu Libor, Jarda Macalík a od Prostějováků koupil Fina L. Široký.

 Ani jsme se nenadáli a byly tu první závody na Plumlově, na kterých se tentokrát umístil nejlépe Mirek Kouřil, který byl celkově druhý. Na oblastním přeboru na Žermanické přehradě byl Svaťa Vrána třetí, Mirek Kouřil čtvrtý, Jiříček šestý a Hanzlík třináctý. Největší úspěch zaznamenali naši žáci, kteří v kategorii dorostu ve třídě Fin velmi pěkně zajeli. Bohuš Kurka byl druhý a Mirek Kouřil třetí.

 III. stavbařská regata se konala za krajně nepříznivého počasí tak, jako všechny předcházející ročníky. V sobotu slabě foukalo a v neděli odpoledne silně pršelo, takže se nedělní rozjížďky jely až odpoledne, a to zase za tak silného větru, že se několik lodí obrátilo. Vítězem ve Finech se stal Mirek Kouřil, Svaťa Vrána byl 2., Jiříček 3. . Prostějováci se tentokrát museli spokojit až se čtvrtým místem. Zato ve třídě Mlok si nenechali první dvě místa ujít. V Holanďanech, kteří vlastně jeli domáckou soutěž, zvítězila posádka Prášil – Kazda na lodi Moby – Dick.

 Na mistrovství republiky na Lipně se tentokrát jelo vlastním autem, kdy již žádný strach, žádná nervozita, že lodě nebudou včas na místě. Protože jsem se tentokrát mistrovství nezúčastnil, bude můj záznam velmi stručný, protože všechny zprávy jsou jen z druhé ruky. Božka zajela tentokrát „jen“ na páté místo- Měla reálnou naději na druhé nebo aspoň třetí místo, ale v jedné rozjížďce zvrhla a v jedné byla vyloučena na základě protestu své soupeřky ze Spolany Neratovice, která jí tím způsobem oplatila loňskou porážku. Mirek Kouřil dojel z našich mužů nejlépe, byl 34. a Mirek Hanzlík v Mezinárodní regatě byl 40. V Holanďanech zajela dvojice Prášil – Kazda po dramatických příhodách, zaviněných nedostatečně připravenou lodí na 3. místo. A tak léto plynulo, trochu se pracovalo na dokončení loděnice, trochu se závodilo a trénovalo a nejvíc se rekreovalo. Posádka lodi Cap Cors mezitím dokončila stavbu i ty nejposlednější dodělávky a po různých nečekaných komplikacích s přípravou, naložila v prvním týdnu srpna loď na oddílovou RN déčku a vyrazila na cestu k moři. Cesta proti všemu očekávání dopadla velmi dobře, a až na nějaké zdržení na našich hranicích, o které se postarali slovenští celníci, proběhla bez zvláštních příhod. 5. 8. 1967 smočily vlnky neuvěřitelně modrého jaderského moře v zátoce městečka Crikvenica kýl plachetnice, postavené v boudě na fotbalovém hřišti na Lazcích. Ten, kdo četl i všechny předcházející stránky této kroniky, zjistí, že se tak stalo jen o 20 let později než se původně plánovalo při zahájení stavby naší první lodě, určené pro námořní plavbu. Z této stavby jsou dokumentární fotky na předních stranách kroniky.

 Plachetnice Snark s posádkou Miloň Pletánek, Jarda Konečný a Libor Oploštil urazila na své třítýdenní plavbě přes 300 námořních mil. Z přístavu Crikvenica dorazila asi do Šibeniku a odtud zpět kolem ostrovů Žut, Dugi, Otok a Ist na sever do přístavu Kraljevica. Zde loď naložili na auto a po čtyřech týdnech se vrátili šťastně domů. Byla to první, ale jistě ne poslední námořní plavba, podniknutá členy olomouckého plachetního oddílu. Po návratu z prázdninových cest, rozjely se naplno práce na loděnici, takže před příchodem zimy je loděnice téměř hotova. Během sezóny přibylo několik dalších členů, někteří i s loděmi, a tak až budou dostavěny i ty rozdělané, budou obě loděnice plné.

 Aby vylíčení událostí bylo úplné, je nutno zaznamenat i jednu smutnou skutečnost. Do konce roku musíme vyklidit starou loděnici na hřišti Slovanu Černovír. Tu starou loděnici, kterou právě někdy před dvaceti pěti roky postavili členové trampské vodácké osady Yukon, a která sloužila pod různými firmami celé čtvrtletí stále vodákům jako klubovna, loděnice a ke konci již jen jako dílna. Původní loděnice i všechny její pozdější přístavby, byly vytvořeny dobrovolnou prací vodáků bez jakéhokoliv příspěvku ze strany těch organizací, pod jejichž hlavičkou oddíl svou činnost provozoval. Tím více nás mrzí tento kategorický požadavek ze strany fotbalového oddílu, který tak získá bezpracně objekty, které údajně nutně potřebuje pro svou činnost.

 A tak jsme se rozloučili s poslední hmatatelnou připomínkou na staré zašlé časy a pojítkem s 25-ti letou historií vodáckého kolektivu. Z původních „praobyvatel“ této loděnice zůstali jsme v oddíle již jen dva – já a Mirek Kouřil. A tak tedy sbohem „Želvovno“, „Vydrovno“, sbohem „Líná řeko“, sloužily jste trpělivě, i když jsme vás někdy zanedbávali. Díky za krásné chvíle prožité pod Tvou střechou v pravém kamarádském kolektivu. Díky za sladké chvíle zapomnění, do kterého jsi nás na svých vlnách ukolébávala. Bývalo nám tady dobře.

 

 

 

1968

 

 

 Po dlouhém snažení podařilo se nám získat za podpory předsedy TJ Pozemní stavby ing. Šnajdra od vojenské správy budovy, ve které jsme mohli zřídit dílnu náhradou za starou loděnici na Lazcích. Byla to jednopatrová budova s velkým počtem místností, sice v dost dezolátním stavu, ale po úpravě by maximálně našemu účelu vyhovovala, i když byla poněkud z ruky, totiž až za Teplárnou u kasáren Prokopa Holého. Smlouva na bezplatné užívání byla již uzavřena, ale nakonec z toho zase nic nebylo, protože kasárna i s naší budovou byla obsazena okupační armádou.

 Dílnu oddíl potřebuje velmi nutně. Zatím se nám podařilo získat dřevěnou kůlnu v ohradě na rohu Dobrovského ulice. Je poměrně velká a dá se v ní uschovat i naše RN déčka. Bohužel v zimě, kdy bychom to nejvíc potřebovali, se v ní dělat nedá.

 

 

 

NÁHRADNÍ LIST

 

 Tak, jako v předcházejících letech, snažil jsem se zaznamenávat všechny významnější události i během roku 1968, To, že v roce 1968 došlo k událostem, které odsunuly všechno dění v loděnici do pozadí, a že i moje zápisy v kronice se snažily zachytit to, co prožívala snad většina z nás, bylo samozřejmé.

 Kroniku jsem někdy později, nevím již ale, při jaké příležitosti – snad při setkání starých členů – nechal nějaký čas v loděnici, Bohužel, některý člen stal se v té „normalizační“ době tak připos..ný, a asi usoudil, že mé hodnocení událostí roku 1968 by mohlo těžce poškodit pověst jachetního oddílu jako článku sjednocení tělovýchovy, a tak prostě asi 3 nebo 4 listy z kroniky prostě vyřezal. Marně se snažím uhádnout, kdo to mohl být, ale „má-li to ještě někde schovaný“, mohl by se dodatečně, třeba anonymně postarat oto, aby mohly být chybějící listy vlepeny do kroniky zpět.

 Pokud si pamatuji, popisoval jsem, jak jsme tenkrát jeli někdy koncem zimy lyžovat a v autě jsme slyšeli mluvit Josefa Smrkovského o tom, že strana již nepovažuje svou vedoucí úlohu za samozřejmou, navždy danou, a že se o ni bude muset znovu ucházet ve svobodných volbách a další hodnocení politické situace tak, jak jsme ho od předních papalášů víc jak 20 let neslyšeli. Dále pak byly popisovány běžné události o činnosti oddílu v té době, a také atmosféru na mistrovství republiky, kterého jsme se zúčastnili v srpnu na Oravě.

 No a potom již šok z „bratrské pomoci spřátelených armád“ (k tomu také patřila malůvka na předcházející straně a několik podobných s autentickými nápisy vítajícími nezvané hosty). Ten tank tam skutečně asi 14 dnů stál.

 Tím mé kronikaření skončilo. Domnívám se, že by bylo dobré s kronikou pokračovat.

 

 Miloň, v.r.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kronika 1966 1968

(Standa Červenka, 9. 12. 2009 9:16)

Miloňu, je to výborné, děkuju. Rád jsem se přenesl s Tebou do doby, kdy jsem ještě o jachtingu v Chomoutově nic nevěděl, ale za to jsem byl mladý 29 let.