Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika 1945-46

17. 11. 2009

 Bylo indiánské léto. Krátké, ale tím krásnější noci se stříbrným měsícem a lesklou hladinou vlnek. A právě tenkráte, kdy bílý měsíc rozkvetl do své plnosti a krásy, kdy zmlkl hlas veškeré zvěře i člověka, člověka špatného, který tenkráte žil, neznal přátelství, žil pro svou sobeckost a pohodlí, dozrála v mladé duši neznámého poutníka veliká myšlenka.

 Znal přes svůj mladý věk již hezký kus světa i s těmi bídnými lidskými dušemi; ať v rovině či na kopečku, v údolí či na moři, ve městě i na vsi, všude stejně bídné, toužící po slávě a zisku a nevidoucí pro vlastní slepotu, slizké bahno a černou špínu kolem. Vzal nejpotřebnější a šel. Vydal se tam, kde slunce je nejblíže, kde hvězdy jasněji září a měsíc pluje klidněji, kráčel do divočiny, rozeklaných skal a chladných výšek. Tam nebylo slyšet pípnutí ptáčka, ani šumění lístečků neb majestátných sosen – nic – jen klid a samota a snad jen skučení větru. A tak putoval měsíc, dva, již nesčetněkrát klesl na zem únavou a hledal vonný, hebký mech, trochu čerstvého doušku studánky nebo stín nízké kleče. „Musíš dát !“, říkal si a opět se vzchopil a šel – šel monotónně, automaticky – sám, jen se svou velkou Myšlenkou. Jednoho dne dospěl na terasu uprostřed rokle. Nahoře skála, pod ním skála a již opravdu nemohl dále. Klesl k zemi, jeho prsty se zaryly do usazené hlíny v prohloubenince, snad po tisíciletí se zde tvořící, jeho zrak se obrátil k výškám, v kterých vítr narážel stále víc a prudčeji o hřbety skal, stále pěl stejnou píseň, úzkost vzbuzující: „Však není čeho se bát.“ Ovzduší bylo protkáno posvátností a nedotknutelností. Jeho myšlenka se již téměř rodila v ČIN, když vítr zapěl poutníkovi píseň poslední. Jeho ruce se křečovitě zarývaly do pěsti, jeho tělo pozbývalo vlády, až se bezmocně sesunulo k okraji skály a tam v hluboké rokli byl konec neznámého. Ano, snad konec jeho, ale nikoli jeho Myšlenky a Činu:

 Z disku pravé ruky poutníkovy sypké půdě – vyrůstá ruka, hlava, až posléze stojí na skalní terase opravdový člověk se vztyčenou pravou rukou k přísaze a levou na srdci. Jeho přísaha je věčná, odkaz neznámého nikdy nevymizí.

  Mirek, v.r. 

 A jako ten neznámý, i my přísaháme. Ohni, vodě a lidstvu.

 

Mirek Kouřil

Mirek Procházka

Laďa Fill >staří mořští vlci<

Josef Fill

Miloň Řezníček

Franta Řezníček

 

Luděk Dorotek

Karel Hauser

Josef Hauser

Tonda Škamrada >Cvrci<

Jirka Kráčmar

Milan Mareš

Jarek Novotný

 Vyrostli jsme z války. Byli jsme kádrem osady Yukon, tvořili jsme základní složku kanoistického odboru SK Černovír. A ty dva pojmy, osada Yukon (viz Kronika osady Yukon 1941-45) a Kan. odbor SKČ znamenají pro nás neobyčejně mnoho. Byly nám záštitou přátelství, útočištěm před nespravedlností nacistického světa, zdrojem radosti a síly. Tam jsme se naučili pracovat rádi a dobrovolně pro dobrou věc. Jsou svědkem téměř pětileté činnosti a usilovné snahy vytvořit něco, co by nám mohlo nahradit předválečný program junáckého života.

 Tvořili jsme vlastní silou a teď, nakonec jsme vytvořili

 

29. vodní oddíl Junáka

v Olomouci.

 Jsme na konci staré epochy a na začátku nové. Z junáctví vznikla idea naší osady, z Junáka samého vyšel mnohý z nás. Vracíme se k němu v slavnostní náladě letní noci, abychom obnovili slib, který nás k němu váže.

 Nechceme však zapomenout ani na minulá léta, která vytvořila náš přátelský svazek. Budeme zachovávat i jejich ráz (pokud to ovšem nebude na újmu nového programu), vybereme z nich to nejlepší a nejpůvodnější, co bude moci nejlépe sloužit těm, co přijdou pokračovat v našem díle.

 Vedení nově utvořeného oddílu, převzala oddílová rada, složená z valné většiny z býv. funkcionářů v čele s kapitánem Mirkem Kouřilem.

 Oddílovým tajemníkem se stal bývalý jednatel Ferry, Karel (býv. hospodář) dostal nový titul přístavný (je to zároveň zástupce kapitána), Švejk povede nadále oddílovou matriku a kroniku.

 A teď, oddílová rado, víš, co je tvým úkolem!

 

 

¥

 

 

23. 6. 1945

 

 Slunce pražilo silou pozdního odpoledne do vyježděné asfaltové silnice z Olomouce ku Praze. Třešně se smály mezi unaveným listím a po žhavé ploše hrčely podvozky našich lodí. Bosýma nohama jsme šli vedrem k cíli, jenž se rýsoval daleko na obzoru.

 Litovel ? – Ne, tentokráte musíme ještě dál.

 Nové zámky. Silnice se plazí do kopce a pohlcuje ji les. A my cítíme najednou sílu, dělat ještě dvakrát tak dlouhý pochod.

 Nové mlýny – 30 km. Most a Morava. Je mnohem užší než tam u nás dole, hlavně, že má dost vody.

 Jedeme po proudu dolů a slunce zapadá. Před námi jsou dva splavy, jeden bouří peřejemi, přes druhý voda neteče. Oba však zpívají a zvou: Zůstaňte tady …

 Naše tábořiště vyrostlo na vysokém břehu mezi kopkami sena a zajímavou chajdou, připomínající salaš.

 Táborák hoří plamenem a my zpíváme naše staré písně.

 Až navečer budou ohně plát …

 Ráno nás prohnala čtvrthodinka a pak zašuměla voda stříbrnými vlnkami, jak jsme do ní skákali.

 Nádherná voda a nádherný les. Škoda, že zde nemůžeme zůstat déle. Práce a škola doma čekají. A volá zrychlený proud rozdělené řeky, tajemnost neregulovaného toku.

 Vlny, pařezy, kameny. To známe. Zrádné víry, přitahující převislé břehy. To musíme objíždět. Vlny. Ty vyhledáváme. Lodě se houpou v rytmu řeky – projíždíme. A pak se tok opět zpomaluje, čeká nás „olej“ – a věže Litovle.

 A opět zrychlený proud na úzkém kanále, zase vlny a houpání. Pak vjíždíme Línou Řeku do lesa, jejž tak dobře známe.

 Střeň, Hynkov, Horka, ještě nekonečný řetěz zatáček na „Staré“, dům s červenou střechou, jejž stále objíždíme – čerpací kolo! Tonda se Žralokem do něj nešťastně vlétli. Suchý praskot dřeva – a Jonáš je v několika vteřinách přeměněn ve vrak a málem se utopil.. Zející díra – co teď ? Nu, musíme pěšky. Ztroskotanci se tváří vesele, uvnitř to však asi hlodá. Vždyť každý škrábanec na lodi tak bolí !

 

Program týdenních schůzek dostal novou náplň

 Učíme se: uzly, první pomoc, značky. Musíme dohnat, co jsme za 6 let zameškali. A doháníme rychle. Již 14. července skládáme nováčkovské zkoušky. Dál, jen dál. Brzy budeme dokonalými Junáky.

 Pokračujeme v celoroční soutěži o nejlepšího. Podle zásluhy oceňujeme hlasováním tentokráte rukodělné výrobky – Miloňova soška vlka dostává 1. místo.

 Táborák, náš časopis, jehož redaktorem je nyní Plaváček, vyšel po skončení války v několika úspěšných číslech.

 Ve výletech pokračujeme každou neděli. Stáváme se pomalu z neurvalých západníků ukázněnými Junáky.

 5. července jsme se zpronevěřili vodě a jeli na výlet vlakem. Nelitovali jsme však. Jehličnaté lesy Nízkých Jeseníků, údolí Bystřičky (>kdyby jen bylo v jejích peřejích více vody, to by se jelo<, povzdechne vodák) a tábořiště uprostřed bidloviny nás dokonale obšťastnily, takže jsme si umínili se sem zase brzy vypravit.

 

 Dostali jsme se však ještě dále.

 Nastaly žně a úroda v pohraničí žádala českých rukou.

 Jednohlasně jsme se rozhodli, že také pojedeme.

 Předběžné vyjednávání Švejka a Cvrka v Dolní Lipové u Frývaldova skončilo úspěšně. A tak jsme se 24. července rozloučili s loděnicí, Moravou, wolleyballem a se všemi kamarády.

 Jeli jsme všichni již v kroji a hleděli jsme proto poněkud povýšeně na „obyčejný lid“ a velmi povýšeně na lidi označené N

 Již cestou vlakem jsme se obdivovali krásám krajiny a hledali zase v údolích vodu a peřeje.

 Byli jsme připraveni a chtěli jsme se bít a tvrdě pracovat. Byli jsme však zklamáni českým obyvatelstvem a českou správou, která s Němci zacházela jako v bavlnce.

 Náš pobyt tedy vyzněl více méně rekreačně, což mělo velký význam pro náš další vývoj. Za krásných dnů (kterých bylo, bohužel, velmi málo) jsme se obdivovali výškám hor a jejich vrcholků (byli jsme na Šeráku 1350m a jinde) a ohromné přehradě na Nise, stýkající se v dálavě s obzorem jako zrcadlo, skládali zkoušky 3 orlích per a pomáhali na poli, pršelo-li, doplňovali jsme poznámky a pokračovali v přípravě na zkoušku prvního stupně. V Táboráku jsme bili články do nemožných poměrů a těšili se na to, až je jednou dáme doma do novin. Večer jsme se učili nové pochody a za dne jsme je zpívali po ulicích.

 Zvláštní význam měl pro nás krásný, posvátný večer 29. července, kdy jsme na dně lesní rokle zažehli slibový táborák. Oheň tajemně praskal a plameny tvořily bizardní stíny našich postav na stěnách rokle, zatím co naše srdce vyslovovala ústy věčný slib a skládala jej do Mirkových rukou …

 Učili jsme se kázni při nástupech, ranní půlhodince, při vztyčování vlajky i při jídle.

 A přece jsme někdy upadali do stadia lenosti a otupělosti, kdy jsme nadávali na jídlo a chodili k cukráři na kousky. Přemohli jsme je vždy jen novou činností.

 Věnce hor vypadaly svůdně. Chtěli jsme je přejít od Ramzovského sedla až na Praděd, ale déšť a mlha nám v tom zabránily.

 5. srpna jsme se vraceli domů šťastni z toho, že jsme měli příležitost poznat hory a les, i z toho, že se zase můžeme vrátit domů k loděnici, vodě, wolleyballu – hanáckým dožínkám.

 Náš návrat domů znamenal též návrat k normálnímu životu, přeplněného starostmi. Je třeba dále se učit, přijmout nové členy, rozšířit loděnici.

 

 

Nastává změna v některých věcech. Ferry skládá své tajemnické „T“ a předává je Stonem, Copánek zasedá na místo přístavného a Karel je zvolen za kormidelníka nové družiny, která obsahuje tyto členy:

 

 Milana Mareše,

 Jarka Mareše, (nováček)

 Jarka Novotného,

 Vítka Dostála, (nováček)

 Mirka Kvášu, (nováček)

 Laďu Řezníčka, (nováček)

Jméno jejich družiny je „Bobři“.

 

 

Švejk, jenž je nyní rádcem druhé družiny, má pod sebou:

 

 Olina Romančíka,

 Frantu – Odvaza Řezníčka,

 Luďka Dorotka,

 Plaváčka Hausera,

 Jirku Kráčmara a

 Tondu Škamradu

Ostatní zbývající členové zůstavají vzhledem k nestálé přítomnosti nezařazeni do žádné družiny.

 Dožínky 11. – 15. srpna byly ve znamení manifestací, s kterými jsme však, bohužel, spokojeni nebyli. Jsme pro činorodou práci, jsme dětmi vody, slunce a přírody a ne zaprášeného města. Ukážeme se rádi veřejnosti, ale opravdu jen někdy. A to zase raději jen v práci nebo ještě raději v závodě. Jsme proti sebeklamu a oslavě toho, co nebylo.

 I manifestace však konečně přestaly. Pádla jsme sdělali s ramen a znovu s nimi zavířili neklidnou vodou.

 

 

¥

 

 

Vydali jsme se opět, jako tomu bylo loni, tentokráte však s novými členy, na Velký Výlet. Túra dolů po Moravě končila jako minulý rok v chatě našeho známého před Uherským Hradištěm. Patřila ke každoročnímu vyplnění touhy po táborovém životu pod stany a pořádného využití energie paží, toužících jen a jen pohánět pádlem loď vpřed. Vejr, Odvaz, Plaváček znali již od loňska ty dlouhé břehy a nekonečnou řadu mostů, vysoké jezy a bažinaté lesy před Kojetínem a Uh. Hradištěm, Stone, Cvrk, Jirka a Jarek poprve zakoušeli slastí dlouhého výletu a nesčetných příhod, ponoukajících k smíchu. O to je vždy postaráno.

 Pak se konečně dostaly jednotlivé družiny k činnosti. Karlova k přípravě na nováčkovskou zkoušku a trpělivému učení se ovládání lodě, Švejkova k přípravě na druhotřídku a tvrdé závodní přípravě, Ferryho (Žralok, Skotty, Pap, Franta, John, Oldřa) k nedělním výletům nebo práci. Ano, pracovat musíme a pracujeme rádi.Rozšiřujeme loděnici, upravujeme doskočiště. 

 

 22. srpna složili Karel, Ferry, Tonda, Stone, Plaváček, Scotty, Švejk zkoušku 1hostupně a spolu s ostatními postupují dále vpřed řetězem zkoušek zdatnosti plování a lehké atletice po celý měsíc srpen a září. Zároveň s nimi nabývá na tuhosti i trening na vodě. Chceme konečně dosáhnout i úspěchů na závodnickém fóru.

 V sobotu 1. září plál do noci náš táborák na ostrohu při ústí Kanálu do Líné Řeky. Symbolizoval naši věrnost a přátelství a byl neoficiálním aktem rozloučení se na čas s Mirkem Kouřilem, odjíždějícím studovat do Brna.

 Barevná hra světel lampionů na našich lodích budila nádherný dojem v noci další neděle. Benátskou noc, na kterou jsme byli pozváni, jsme nakonec obstarávali sami, poněvadž se ostatní oddíly nedostavily. I tak však sváděly naše lodě diváky k přisednutí. (Jen kdyby nebylo strachu z té vody!) 

 Několik dalších podařených i nepodařených veřejných táboráků, na nichž jsme byli účastni, nezanechal na nás takový dojem, jako dva výlety, které nám ještě zářijové počasí dopřálo.

 

 

 

¥

 

 

Šargoun – mlýn na kroutícím se rameni Moravy a Střeň byly konečnou suchozemskou stanicí a prvou vodní stanicí pouti za krásou a dobrodružstvím. Láska k vodě a pádlu vyzněla opět v souladu záběrů a harmonii vodního toku.

 Lehkoatletické utkání s černovírskými sokoly v sobotu 30. září skončilo sice porážkou v poměru 49:65 bodům, bylo však manifestací sblížení a vzájemného pochopení obou spolků.

 

 

¥

 

 

A znovu se vrháme do práce. Tentokráte vyžaduje na nás více námahy a obětování volného času:

 >Postavíme si novou klubovnu !<

 Tak, nejdříve strhnout střechu, strop, stěny chaty, kterou jsme koupili od vojenské správy. První volná neděle je pryč, my jsme unaveni, ruce pálí a v očích štípou zrnečka písku.

 Vykopávání základů, navážení písku, bourání stěny a čištění cihel zabírá další volno. A k tomu je třeba trénovat – před námi leží datum 21. října, termín závodu v Brně, na kterém podstoupí zkoušku síly Jirka – Luděk a Švejk. Jak to dopadne, nevím. Doufám však, že dobře a – předávám slovo Tondovi.

 Švejk, v.r.

 

 

První etapa letošního programu je za námi. Prázdniny jsou u konce a škola volá. Nejen že nám odešel Mirek na studia, odcházejí za ním i další. Je to Švejk, jenž bude rovněž v Brně studovat, dále Miloň s Olinem, kteří jedou kopat uhlí v pracovní brigádě do Ostravy.

 Musí tedy nastat menší změna v odd. radě. Zástupcem vedoucího je nyní Skotty, zatím co na Švejkovo místo kronikáře nastupuje Tonda.

 

 20. října a den na to – to byly dny, kdy změřili své síly naši závodníci na brněnských závodech. Luděk s Jirkou dojeli sice předposlední, ale poznali alespoň závodní ovzduší, nové lodě a jinou vodu. Také Švejk se nemůže pochlubit velkým úspěchem, ale i on je bohatší o mnoho zkušeností.

 

 28. října. Národní svátek naší první republiky oslavujeme ne zbytečnými řečmi, ale skutkem. Prací dokazujeme republice svou věrnost v každé době, jak nám káže junácký slib.

 V tomto týdnu jsme dopravili rozloženou chatu na její nové místo vedle staré loděnice. Práce rychle pokračují, a tak 28. října stojí již chata ve své staré podobě. Avšak ještě není zdaleka hotova. Musí se opravit nejprve střecha, pobít podlaha, strop, stěny, zasadit okna, dveře a zavést elektrika.

 

 

 

 Podzim, jenž přebírá nyní nenávratně vládu v přírodě, charakterizuje se letos krásným, slunečným počasím. Pestře zbarvené listí opouští větve stromů a dává se do vířivého letu podzimními větry letos až nezvykle teplými. Neradi se loučíme s těmi krásnými, letními dny a těšíme se na příští shledání s nimi.

 

 Dušičky 1. listopadu nás volají na černovírský hřbitov, abychom se poklonili památce našeho nezapomenutelného člena a kamaráda Johnyho.

 

 3. listopad je dnem junáckého slibu Skottyho, Jarka Mareše, Mirka Kváši, Vítka Dostála a Laďu Řezníčka. Složili jej večer při táboráku, jenž se dobře vydařil. „Bobři“ se blýskli několika zdařilými výstupy a novou písní, též Švejk a Miloň ukázali několik žertíků.  

 4. listopad je termínem bohatých oddílových závodů. Popsalo by se mnoho papíru líčením všech napínavých závodů, uvádím alespoň vítěze jednotlivých kategorií.

 Ve střelbě z flobertky byl prvním náš nováček Domin, jenž docílil z pěti ran 4 zásahy a 28 bodů.

 Běh na 100 m vyhrál Jirka časem 12,5 vt.

 Potom byly na pořadu závody na vodě, které byly vyvrcholením letošní vodácké sezony.

 V kajaku jednotlivců na 600 m zvítězil letos již podruhé Miloň časem 3:26,9 min.

 Dvojice Plaváček – Karel byli vítězi v kategorii debl kanoe na 600 m. Měli čas 3:26,8 min.

 V kategorii singl kanoe zvítězil Luděk časem 4:02,2 min., v kterémž čase překlenul vzdálenost 600 m.

 Kajak na 1000 m vyhrál Odvaz, jenž se přiřítil do cílu v čase 6:24,3 min.

 Svůj primát v závodě singlkanoe na 1000 m obhájil Mirek. Jeho čas byl chybně zaznamenán, přibližně činí asi 8 min.

 Mirek se Švejkem jeli trať 1000 m bez konkurence a docílili času 7:14,8 min.

 

 

 

¥

 

 

Již při táboráku 3. listopadu se rozhodlo, jak to dopadne se Švejkovou družinou „Vyder“. Rozřešení podal Mirek, když stanovil, že družina bude nadále existovat s novým kormidelníkem Plaváčkem.

 Postupem času přibývají do „Vyder“ noví a noví členové, až koncem listopadu ji vidíme v tomto obsazení:

 Plaváček – kormidelník, Bobin Marušák Tonda – zástupce,   Domin Sedláček

 Odvaz, Bohuš Charvát

  a Mirek Fait 

 

Jirka, jenž byl členem dřívějších „Vyder“, vstupuje do Karlových „Bobrů“ jako podrádce – člunař.

Prosinec

 

 

 Jde práce ráz na ráz

 a práce po práci v sled,

 my hrdě vzkřikneme zas,

 radostí chrám zbudujem teď.

 

To je heslo, kterého se nyní držíme. Práce je teď stále třeba. Dělá se pořádek v loděnici, stará klubovna se mění v šatnu a úschovnu pádel, zatím co nová roste a krášlí. Menší klubovny se již užívá ke schůzkám. Jsou zde již zavedena kamna, osvětlení, na stěnách se objevují obrazy, v rohu stojí opřen – totem. Náš první totem! Před měsícem to byl beztvárný kmen břízy, dnes již se může chlubit uměleckými výtvory, jež do něj vdlabali naši hoši.

 

S vodou jsme se letos již definitivně rozloučili. Všichni? Přece se však našel starý nezmar „polykač kilometrů“ Odvaz, jenž s Luďkem zčeřil naposledy chladné vlny Líné Řeky ještě 3. prosince.

 

Oddílové schůzky dostávají poněkud jiný ráz. Připravujeme se totiž na významný den 22. prosince, kdy otevřeme slavnostně naši novou klubovnu za účasti pozvaných zástupců Junáka.

 

 22. prosince jsme tedy otevřeli svou novou klubovnu. Byli jsme hrdi na to, že jsme mohli ve svém středu uvítat bratra okrskového vedoucího Kratochvíla, sestru vedoucí Petřivalskou, jakož i bratra přístavného Třupka. Dostavili se zástupci všech pěti vodních oddílů i se střediskovou vlajkou. Prvním číslem programu bylo připnutí stuhy na vlajku. Hlas píšťalky svolal všechny oddíly na prostranství před stožár s vlajkami. Již se třepotá vlajka státní, letí vzhůru oddílová. Tu pokročí bratr s vlajkou střediska a obřad je zahájen Mirkovými slovy: „Je velkou událostí našeho oddílu, že můžeme právě dnes připnout stuhu na vlajku našeho přístavu.

 

Při tom slibujeme:

„Půjdeme vždy ve šlépějích Svojsíkových,

půjdeme za jeho nejčistšími ideály,

půjdeme vždy čestně a vzpřímeně za touto vlajkou.“

 

 Následuje pásmo o naší historii, s níž seznamujeme posluchače. Pásmo se líbilo, následovaly četné písně svorně zpívané dohromady. Bratří vedoucí si zatím prohlédli klubovnu a zapsali se do pamětní knihy. Když jsme se pak večer rozcházeli, viděli jsme teprve jasně, jaký kus práce máme za sebou a cítili, že slova uznání od bratra Kratochvíla byla skutečným oceněním naší práce a činnosti. „JEN NEZPYCHNOUT!“, říká Mirek moudře.

 

 23. prosince opět slavnost – tentokrát oslavujeme první radostné vánoce ve svobodné republice a - v nové klubovně. U rozžatého stromečku zazněla píseň >Narodil se Kristus Pán<, po ní následuje rozdávání dárků (ovšem „odvazových“!), pak popíjení čaje se zákusky, jichž se sešla celá fůra. Všichni se najedli i napili do syta – i ten Miloňův Rolf, jenž poděkoval vděčně zavrtěním ocasu i za ten nejspálenější kousek …

 

 

 

Počasí nás zklamalo. Jak jsme se těšili na zimní tábor, na lyžování, na zimní radovánky! Místo sněhu – déšť a bláto, místo lyžování sedíme v klubovně a hrajeme z dlouhé chvíle ping-pong nebo šach.

 

Zato Líná Řeka se nafukuje. Jakpak by se nenafukovala, když má tolik vody! A ta svádí. Co na tom, že je prosinec, že je vlastně zima? Na vodu se pojede!

 

A že se jelo, o tom svědčí pravý eskymácký výlet na Oskavu, jenž se datuje 26. prosince. Vyvedl se, jen co je pravda. „Ledoví muži“ navštívili dokonce Pňovice! Vrátili se s rozjařenými obličeji a zvláště Odvaz cítil vnitřní uspokojení, že si mohl zase přičíst o pár „kilásků“ víc …

 

Poslední den v roce, který nám dal tolik nového. Nejen, že máme opět svobodu, důležitým krokem byl náš vstup do Junáka, po čemž jsme toužili po celou válku.

 O tom a ještě o jiných záležitostech promluvil 31. prosince Mirek na oddílové schůzce. Vzpomínalo se, debatovalo o tom, co bylo, avšak též o našich plánech do budoucnosti.

 Tak bylo dopoledne. A večer  večer jsme se rozloučili se starým rokem oficielně. Bylo to krásné a veselé, když jsme - … Ale raději pomlčme o tom, co není určeno pro oči ani uši nezasvěcenců. Byli jsme, pravda, veselí, v hrdle bylo sucho od překřičování rádia a Žralokovy „ženy“ (rozuměj kytary, ale jinak nic. Nic jsme neviděli a neslyšeli, nic jsme netropili. Prázdno a temno. A to bude ten nejlepší Silvestr 1945!

 

 

 194 1 946

 

 

 

 

 

1946

 

 

 

 První mírový rok, první rok v osvobozené republice! Jak jsme se na Tebe těšili, jak jsme si již zoufali po těch dlouhých 6 let! Doufali jsme však a dočkali jsme se. Konečně mír, klid a pokoj mezi všemi lidmi dobré vůle!

 

 Na  Nový rok začalo konečně pořádně mrznout. Dostali jsme tedy přece jinou náladu. To je člověku hned blaze, když se může rozběhnout po zamrzlé hladině rybníka na bruslích, zahrát si jockey nebo na Černého Petra. V takové zábavě ubíhá rychle den za dnem. A zatím co se takto veselíme, prohání Miloň s Olinem svá „prkýnka“ na Pradědu a později sem zavítá i Švejk.

 

 Na Tři krále se utkaly naše družiny mezi sebou v hockeyi. Zápas skončil pro Vydry žalostně: dostali to od Želv 6:2 !

 Ještě se nám nechce domů, a tak se jen chvíli ještě projedem. V tom se však stalo něco neočekávaného. Jirka upadl nějak nešťastně na led, že nemůže ani sám vstát. Stěžuje si na bolest v rameni. Mirek ohmatává a konstatuje pravděpodobnou zlomeninu klíční kosti. Jirka tedy odchází do nemocnice, kde lékaři potvrzují domněnku o zlomenině a balí Jirku do důkladného obvazu. Avšak není Jirka sám ve svém neštěstí. Miloň se vrátil z lyží – se zlomenou nohou.

 S Novým rokem přicházejí i některé vnitřní změny. Plaváček se vzdává kormidelnictví a předává je Tondovi. Do Vyder přichází Zdeněk Dusil, Zdeněk Hořínek a Pavel Drábek, zatím co Mirek Fajt je z našich řad vyloučen. Také počet Karlových Želv se mění, neboť přistupuje Laďa Pudil a Slávek Novák.

 

 

Únor

 

Lidové pořekadlo „únor bílý, pole sílí“ se letos vůbec nevyplnilo. Místo mrazu a sněhu – teplo a déšť. Únor je bohatý na stálou změnu počasí. Z počátku se zima ještě jakž takž udržela, ale pak se opět počasí zhoršuje, takže se nedá provozovat žádný sport. Napadne-li někdy dost sněhu, stačí to za několik hodin opět rostát a zmizet. Pak přijde řada pěkných dnů, kdy teplé polibky Slunce, vysílané k naší Zemi, lákají naše vodáky k předjarní vyjížďce. O tom, že se hodně jezdí, svědčí četné zápisy v našem >Lodním deníku<.

 

 

9. únor.  Již několik dní pozorujeme prudké oteplení. Na horách rychle tají ohromné spousty sněhu a napájejí horské říčky svou špinavě hnědou vodou. „Líná Řeka“ by nyní měla změnit jméno na „Divokou“, to nás napadne při prvním pohledu na ni. Tatam je klidná nevinnost její hladiny. Nepatrné vlnky mohutnějí, Moravě přibývá sil. A ty se projevují různě. Těžkou zkoušku musejí prodělávat dřevěné provisorní mosty, které však skoro všechny podlehly rozběsněnému živlu. Hladina Moravy se zvedá až nápadně rychle, ohrožuje vesnice od záplavy, působí těžké ztráty mezi lesní zvěří v horeckých a hynkovských lesích a konečně, aniž tomu můžeme věřit, ohrožuje od záplavy též nás, totiž loděnici a klubovnu. Je sobota, 9. února, 4 hod.odpoledne. Dnešní schůzka Vyder postrádá obvyklého programu. Rychle stoupající hladina Moravy nás nutí, abychom se podle toho zařídili. Je nutno zabezpečit důležité věci před vodou.: odnášejí se spisy, registrace, totem, někteří hoši si odvážejí dokonce lodě.

 V 7 hod. večer již vidíme, že situace se stává kritickou. Voda si našla cestu pod plotem, prodírá se na hřiště a olizuje nevinné stěny klubovny svým mokrým, špinavým jazykem ... Poslední, kdož odcházejí toho dne večer v 10 hod. domů, zanechávají na tabuli tento doslovný nápis:

 Potopa. 9. 2. 1946 – 10 hod. večer

 My, 3 Želvy a 1 Vydra jsme poslední ze všech bouřliváků, kteří opouštíme

 Svůj stroskotaný koráb. Udělali jsme, co bylo v našich silách. – SOS –

 Karel Franta Milan Vítek (všichni v.r.)

 

 

 

10. únor. Je neděle, avšak ranní oddílová schůzka odpadá následkem nenadálých změn poměrů. Dopravu mezi klubovnou a pevninou na druhém konci hřiště obstarávají jen lodě, které křižují přes hřiště jako po jezeře.

 Odpůldne trávíme na vodě. Všechny lodě vyjíždějí na širá pole, na Morávku, ba i na závodní dráhu – vše se totiž přeměnilo v jedno moře s klidnou hladinou jen občas čeřenou západním větříkem.

 K večeru voda citelně opadává, takže po hřišti ani po polích se již nedá jezdit (bohudík či bohužel?)

 Po neděli, když se voda opět vrátila do svého koryta, vracíme se i my do klubovny. A hned při prvním kroku vidíme, že nás čeká práce. Nejprve musíme umýt podlahu, kde se usadila řádná vrstva bláta. Klubovně však tím příliš nepomůžeme, neboť voda se již vpila do stěn a do podlahy a pomůže jim asi k brzkému hnití. Klubovna však musela zakusit ještě jinou ránu. Prostřední díl podlahy kolem komína totiž poklesl, čímž se značně prohnuly desky na podlaze až k prasknutí a dveře se postavily tak šikmo, že se nedají zavírat.

 Největší ránou, kterou nám povodeň zasadila, je však ztráta můstku. Omluvou je snad jen nečekaná rychlost, s kterou hladina stoupala.

 Koncem měsíce přijíždí Mirek z Brna a zůstává udiven nad naším vyprávěním o povodni. Jak lituje, že zde nemohl být!

 Avšak Mirek nebyl spokojen s výsledkem prací, jež nám naposledy uložil. Teď poznal, jak je obtížné a vlastně nemožné vést oddíl na dálku ... Proč jen není průmyslovka v Olomouci? A tak se Mirek odhodlává k činu – totiž svěření oddílu za své nepřítomnosti do rukou Karlových. Proto také se vzdává Karel vedení Želv a pověřuje jím Jirku.

 V únoru není ještě naše činnost na vodě příliš zjevná. Jezdí se – ovšem, jsou-li lodě v pořádku. Koncem měsíce dává se Odvaz do stavby kopyta na cestovní kajak jednosedadlový a později do vlastní lodě.

 

Březen

 

 Jaro! Slunce svítí a pálí a my proháníme své kostry při wolleyballu nebo ping-pongu. Ale hlavním znakem března je stavba lodí. Odvaz staví cestovní kajak, Plaváček, Jirka, Vítek kanoe, Špunt a ještě jednou Odvaz závodní beny. Tedy opravdu potěšitelný úkaz. Zjistilo se totiž, že stav členů je hodně velký, ale na výletech by pak nebylo místa v lodi. Měsíc tedy ubíhá v práci tohoto druhu, jinak v nezbytných opravách, jak to již ani jinak u nás nejde.

 Posledního dne v měsíci přijíždí opět Mirek a předsedá oddílové radě. Usnesli jsme se na několika bodech, z nichž dva jsou nejvýznačnější: pořádání květnových závodů pro veřejnost – a zřízení nové družiny pod vedením Bobina. A tak se dělíme nyní na 3 družiny po 7 členech.: Želvy, Vydry a Racci. Odvaz přešel z Vyder do Mořských vlků, neboť se nemohl zúčastňovat schůzek, do Racků přešli: z Želv Milan, jenž bude nyní Bobinovým člunařem, z Vyder Zdeněk Šipka, Beran a Laďa Zapletal. Ostatní hochy do počtu 7 si bude musit Bobin sehnat sám

 A poslední den v březnu končíme opět nezbytným wolleyballem.

 

 

 

 

Duben

 

 Aprílové počasí? Ani zdání! Teplo a slunečno jako v létě. A toto krásné počasí se drží opravdu hodně dlouho – od 1. do 12. dubna. Pak se začíná trochu kabonit. Ale jen ať zůstane ještě dosti dlouho pěkně, neboť na velikonoce hodláme podniknout dlouhý dvoudenní výlet, tak ať se nám vyvede. Hlavní podmínka – dobré lodě – se pomalu vyplňuje, neboť kluci pilně opravují a natírají. Však i nové lodě rychle přibývají. Jirka je již téměř hotov, Plováček též dodělává. Vítek však nemůže pokračovat ve stavbě, neboť je upoután na nemocniční lůžko s horečkami až 40tistupňovými a lékaři stále nevědí, co je to za nemoc. Však hoši jej pilně navštěvují a těší v jeho nemoci a jeho loď zatím dodělávají. Po Plováčkovi staví Bobin a pak hned Milan. Lodí tedy bude, jak se zdá, dosti.

 Mirek, Miloň a Luděk odjíždějí ve středu 17. dubna na Praděd, kde se ještě udržel sníh, aby si zalyžovali. Snad je tam nezasype taky lavina, jak o tom psali nedávno v novinách!

 Aprílové počasí se přece jen vybarvuje. Středa je posledním pěkným dnem. O den později je již proměnlivo a v pátek již statečně prší. To je velká čára do našeho rozpočtu – do dvoudenního výletu, který jsme chtěli podniknout ze soboty na neděli do Moravičan.

 Ale přece jen se v sobotu vyčasilo, a tak vyjíždějí bohužel jen 3 lodě na tento dlouhý a první noční výlet v tomto roce. A jak se vyvedl? Jen se zeptejte kluků a oni vám určitě řeknou, že to bylo „ef – ef“!

 Tak nám uplynuly letošní velikonoce. Ale již opět je tu úterý a školní povinnost nás odpoutává od loděnice.

 Starý nezmar Švejk se však tak lehce nedal. Vyjel si se spolužákem na Váh! Strávila zde na Slovensku dobu od úterka do soboty, kdy se vrátil ve výborné náladě. Měl kolem sebe hned dychtivé posluchače, a tak musel vykládat o Váhu – hlavně o dvoumetrových vlnách ledové vody, o zrádných šutrech atd.

 Na oddílové radě, jíž předsedal Mirek, rozpředla se dlouhá debata o našich poměrech vnitřních. Projednali jsme a usnesli jsme se na tom, že je mezi námi mnoho členů, kteří jsou však členy jen na papíře a podle jména. To nejsou Junáci, pro ně není u nás místa. Tak vylučujeme z oddílu Láďu Zapletala, který se po krátké praksi špatně osvědčil – a Juřenu – oba členy „Racků“. Zatím tedy zůstávají Racci v počtu 5.

 27. dubna se konala oddílová schůzka, která měla rychlý spád a dobrou úroveň. Je již vidět snaha o zlepšení, jak se o tom jednalo na oddílové radě.

 28. duben – neděle, která se stává prvním dnem doslovného „řádění“ na vodě, jak jsme tomu zvyklí z minulých let. Špunt dostal kdysi darem kajak v ubohém stavu, jenž nyní zčeřil (snad naposledy před svým spálením) kalnou vodu Moravy. Loď, které říkáme >V 3< teče hrozně, ale právě to je důvod k veselé jízdě.

 A tak rozjařeni, vyběhaní, unaveni a splaveni odcházíme domů v tento pozdní, teplý, dubnový podvečer …

 

 

Květen

 

 Svátek práce 1. května trávíme opět na vodě. „Vosárna“ je naším tábořištěm, kde se důkladně opalujeme a koupeme. Líná Řeka má, bohudík, dost vody, a tak můžeme sjíždět její proudky, vyhýbat se spadlým pařezům v jejích vlnách, „Břízky“, „Velká Zatáčka“, Chomutovský most v troskách. A pod ním veselé peřeje s ještě veselejšími dráty, vyčnívajícími jen těsně pod hladinu. Projeli jsme šťastně a dole pod mostem se potkáváme s Olinem, jenž zde před několika momenty odehrál velké drama se svým „Františkem“. Loď se totiž doslova rozřezala o ostrý drát, takže byla hned pod vodou. A tak musil jet Olin po kolečkách místo po vodě.

 

 8. květen. Vzpomínáme loňského slavného osvobození Olomouce a pochodujeme v jednom šiku s bratry Junáky ve slavnostním průvodu. Opět rozjařené tváře, nadšené skandování, bouřlivé „nazdár“! Jako před rokem, děkujeme letos znovu hrdinné Rudé armádě za vítězství nad fašismem a slibujeme, že již nikdy v naší vlasti nezakoření německý satan

 Loděnice nespí. Stále zde někdo pracuje na lodi. Jirka již jezdí na nové „Jiskře“, Plaváček dodělává, Bobin již sundal s kopyta a Milan dýhuje. Odvaz staví bena „Bouřliváka“, jenž má vyhrát našim závodníkům prvá místa v závodech 26. května.

 Na vodu se jezdí pilně. Výletů přibývá, přibývají i kilometry, a tak vchází oddíl do zajímavého soutěžení o každý kilometr. Přípravy na závodění řídí Švejk, jenž cítí zodpovědnost za to, jak závody dopadnou. Jestliže dobře, zahřeje ho v srdci vědomí, že konal treninky dobře, prohrajeme-li, bude to pro něj i pro nás ponaučení.

 

 11. května jsme konali večer zábavný táborák, na němž se líbila čísla Pirátova, která zaujala všechny posluchače. Také vystoupil pohostinský Jarda Habusta, někdejší člen osady Yukon, jenž nás pobavil líčením příběhů z mysliveckého prostředí. Odcházíme pozdě večer s písní na rtech a se zraky obrácenými vzhůru k hvězdami poseté obloze, kde majestátně pluje stříbrný srpek měsíce, jenž střeží noční klid na Zemi.

 

 26. květen – den závodů. Přijeli všichni hoši ze studií, aby provedli první volby v republice – to se odbývalo dopoledne. Pak přišlo vyvrcholení této neděle – naše závody. Z jiných vodních oddílů byl zastoupen druhý a čtvrtý. Jak se jelo? Nuže, Švejku, můžeš být spokojen, závody jsme vyhráli. A opravdu!

 V kategorii C2 16-18 zvítězili bezpečně Luděk – Jirka časem ??? (neuveden) V kanoi 14-16 dobyla dvojice Frajer – Šebek (=M. Kváša) rovněž první místo v čase ??? (neuveden) V kanoi nad 18 let došlo k pěknému boji, avšak nakonec dojela naše dvojice Mirek – Švejk přece jako vítěz v čase 3:40 min.

 Závod kajaků nám vlastně vyhrál nový Odvazův ben „Bouřlivák“ svými vynikajícími vlastnostmi (pěkný tvar, váha asi 10 kg). Odvaz zvítězil za 3:11 min., Tonda v kat. 16-18 časem 3:15 a Frajer (14-16) v krásném čase 3:09 min.

 Jsme hrdi na to, že jsme ukázali ostatním, že něco dovedeme, a že za něco stojíme. Závody měly plynulý spád, za což vděčíme četným pořadatelům z našich řad, a tak byla i ona malá hrstka diváků spokojena s naším podnikem. Jen jděme stejně úspěšně příště!

 

 29. – 30. května podnikáme noční výlet na Vosárně, na naše oblíbené tábořiště u Hynkova. Stav vody je však tak ubohý, že musíme jet po „staré“. Avšak i tak jsme spokojeni s dnešním výletem, jenž pro nás neskončil jako obvykle u hejčínské elektrárny, nýbrž až v bezedném bahnu Pechkovy rybárny, kde jsme vytáhli s velkou obtíží své lodě na souš. Účast na výletech je nyní dosti bohatá, avšak někdo nám zde přece chybí. Je to Karel, jenž je toho času neschopen chůze, neboť utrpěl po srážce na footballu natrhnutí šlachy. A tak zatím jen bezmocně leží a doufá, že se brzy vrátí k nám.

 

 31. května se konaly závody chůzi, jejichž výsledky se započítávaly do mezistátního utkání ČSR – Švédsko – Norsko – Dánsko. Též čtyři Bouřliváci se zúčastnili a dobyli čtyři cenné body pro republiku. Byli to Stone, Plaváček, Jirka a Tonda.

 

Červen

 

 V moravském kraji – v hanáckém ráji,

 V měsíci růží junácký sraz.

 Po blahu vlasti svobodné růsti

 V kázni a práci budeme zas.

 

 Největší událostí letošního junáckého roku je nepochybně červnový sjezd všech Junáků Wolkerovy 25. oblasti. Při té příležitosti byl postaven na Envelopě ukázkový tábor a verš, jimiž uvádím, staly se propagačním heslem sjezdu.

 

 Ve dnech 8. – 10. června se zúčastňujeme stavby ukázkového tábora 2. přístavu. Nejprve pěknou bránu, vodácký stožár, pak stany a lanový plot – a tábor je hotov!

 8. června přijíždíme na lodích a zůstáváme pak s nimi v táboře nepřetržitě po 3 dny a noci.

 Devátého je prohlídka tábora a večer mohutný táborák na sokolském stadionu, kterého se zúčastnil sám „táta“ Plujner! Na táboráku, který měl ryzí junácký program, promluvil též On, náš velký náčelník, ke shromážděné Wolkerově oblasti a k četnému obecenstvu, které se dovedlo vžít do junáckého života a odměňovalo čísla nadšným potleskem.

 10. červen je pondělí. Zatím co se odbývají závody hlídek Svojsíkova memoriálu, pořádá hodolanský oddíl turnaj ve wolleyballu, kterého se my ovšem také zúčastníme. Mnoho úspěchů jsme sice nečekali, ale že by sestava Mirek – Bobin – Plaváček – Stone – Jirka – Tonda něco nedokázala, v to jsme nevěřili. A tak jsme hráli. Nejprve jsme porazili pořadatele – hodolaňáky, pak jsme vyhráli i ostatní zápasy – a již jsme ve finále! Našim soupeřem se stal 1. oddíl z Olomouce, s nímž jsme prohráli až po tuhém boji ve 3 setech. Přesto však jsme se umístili v hojné konkurenci na čestném druhém místě a obdrželi tak cenu s věnováním. Bouřliváci již mají jméno, již se o nich mluví. To je ten největší úspěch, který nám vzešel z výhry,

 Po sjezdu nás čeká již jen tábor. Avšak nejprve se na něj musíme důkladně připravit, shánět potřebné nádobí, náčiní, přijímat potraviny, lístky, peníze atd. Takovou prací zaplňujeme zbytek června – měsíce slunce a květin.

 

 

 

 

Červenec

 

 Tábor! TÁBOR!

 Sen se stává skutečností, tábor je tady! Kdy? Od 1. do 21. července. A kde? Přece u přehrady v Pastvinách u Kyšperka na řece Orlici!

 Dopravujeme se vlakem – dostali jsme prima vagon, do něhož nakládáme nejen sebe, bedny, tlumoky atd., nýbrž i své četné, nepostradatelné lodě.

 Cesta rychle ubývá, obraz krajiny je stále jiný. Ve stanici Kyšperk vykládáme „svůj“ vagon a překládáme na vůz, jenž doveze vše až k tábořišti. Jiný kraj, jiní lidé. Avšak jsme tu brzy jako doma. Vždyť Češi jsou tak ochotní a přívětiví, že je nám, Hanákům, až divno.

 Na louce, kde jsme zakotvili, rozbíjíme provizorní tábor, avšak jž vidíme živě před sebou ten skutečný s podsadami, s kuchyní atd. Jen trochu práce je k tomu třeba, dovézt loďmo desky z pily a dopravit z lesa kalatinu.

 Pak teprve se začaly stavět podsady, což si vyžádalo práci po celý druhý den. Vnitřní zařízení stanů se sice ještě dodělává, avšak celkový dojem již je stálý.

 Po první noci, prospané na nových visutých postelích, se koná první ranní rozcvička, jak ji známe ze všech následujících dní. Pak snídáme první snídani – bílou kávu s chlebem – později jídlo každodenní. Dopoledne zaděláváme na první táborový oběd v nové kuchyni a – v nových kamnech. A tu je nutno pochválit Coránka a jeho brigádu, že kamna odolala prvnímu náporu.

 Den za dnem plyne, další a další příhoda se   řadí k sobě, den ze dne je nám táborový pobyt sympatičtější. Když je služba, je nutno sice vykonat několik povinností, ale co na tom. Vždyť služba je každý třetí den. Musí se sice jezdit do Pastvin pro chléb a ostatní nákup, do Klášterce pro poštu (a pro milé balíčky, o jejichž obsah jsme se vždy rozdělili), připravit oběd, aby byl k jídlu a to včas, avšak i při těch všech povinnostech zbývá dost času na zábavu a hry. Po obědě se musí umýt nádobí a pak je polední klid. Avšak již ve 4 hodiny musíš opět shánět svačinu, aby kluci nebrblali – a pak se již blíží spásná hodina večerní. To je nám již lehko u srdce, neboť po večeři je kuchyně slavnostně předána druhé skupině, což se neobejde bez mnohých reklamací špatně vymytých hrnců, atd.

 A co ve volných chvílích? S tím si hlavu nelámeme. Máme zde přece bohatý výběr programu. Je-li teplo, není nic lepšího než lehnout si do přehrady a pořádně si zaplavat. Fouká-li to, napínáme plachty na své keně a hurá do větru a vln využít jedinečné příležitosti, kdy se jezdí „zadarmo“. A když se nenajde nic lepšího, zalezem do lesa na houby, maliny a borůvky a nevrátíme se do tábora dříve než máme důkladně začerněné zuby a ústa.

 Jestlipak jsme zažili něco originálního, vskutku táborového, na co se po letech nezapomíná?Stačí jen uvést Olivovy spálené nudle Luďkovy makarony, Odvazovo „sakva lidi déme temu na zdilku“ a každému účastníku tábora 1946 se zalesknou oči smíchem při vzpomínce. A což teprve, začneme-li opěvovat různé předměty, které se na táboře staly slavnými: tak třeba kuchyňská střecha za deště, Odvazův ešus, jenž se přes noc dostal záhadně na olši, Pirátovy ponožky, které ležely 4 dni v potoce, až ztratily docela svoji podobu, Ferrykův stan, jenž najednou „z ničeho nic“ sám spadl, když jeho obyvatelé spali pokojný sen … Na jednu věc nesmím zapomenout: totiž na globinování. Tento tak oblíbený noční úkon se odbýval často v cizích stanech, ač o tom třeba postižený ani nevěděl. Jen mu bylo při nástupu ráno divné, že se na něj všichni tak divně usmívají, jako by na něm bylo něco nápadného …

 A což další vzpomínky, třeba na prima noční hru, na lovení 3 orlích per a na ty příhody, které souvisely s hladovkou a s mlčením.

 Je to již vše, co jsem napsal? Domnívám se, že jsem zobrazil tábor aspoň v hlavních rysech, avšak objeví-li čtenář ještě něco důležitého, nač bylo zapomenuto, nechť se zdrží lání na ubohého kronikáře …

 Tedy vše na světě má svůj konec – i s táborem je nutno se rozloučit. V sobotu 20. července spíme naposledy v měkkých visutých postelích pod stanovou klenbou a neděle je dnem našeho odjezdu z míst, kde jsme prožili 3 týdny v těsném bratrství s přírodou, kde jsme se odloučili od všeho světa a neznali nic kromě kamarádství, tábora, šumících lesů nad našimi hlavami a vlnící se hladiny přehrady, v níž jsme tak často svlažovali svá vyprahlá těla. Sbohem tábore a snad někdy na shledanou!

 

 Srpen

 

 „Vlci“ se dali do práce. Ptáte se, co dělají? Inu rozhodli se, že si příští prázdniny udělají „menší“ výlet a sice na moře. Z toho důvodu si chtějí postavit dopravní prostředek, který by je tam dopravil – a to je jola. Práce jim jde pěkně od ruky, a tak za pár dní se objevuje na wolleyballovém hřišti kostra a na ní přibývají prkna – budoucí dno.

 Loděnice žije v srpnu ve znamení zábavy. „Volej“ však hrát nemůžeme, poněvadž na hřišti je jola, a tak se bavíme, jak se dá. Ping-pongem, „dorážkou“, a konečně jezděním na vodě. Avšak stav vody je tak ubohý, že bez vylézání to nejde ani na Kanál. Koncem měsíce je jola již natolik pohromadě, že je dopravena do loděnice, aby se pokračovalo v práci pod střechou.

 Koncem srpna pořádá SOKOL Černovír karneval a pozval si nás, abychom obstarali efekty na vodě. Ozdobili jsme tedy lodě lampiony a jinými ozdobami, avšak nepříznivé počasí znemožnilo pořádání karnevalu, a proto se musil odložit na příští neděli. Pak k tomu opravdu došlo. Zúčastnili jsme se svými 6 loďmi, které křižovaly hladinu za záře reflektorů a matných světel lampionů. Povozili jsme se, vzbudili trochu obdivu v divácích, avšak ovzduší Sokolovny nás nemohlo nadchnout, a proto jsme se brzy odebrali domů.

 Srpen se končí ojedinělými výlety buď k Hynkovu nebo dokonce do Moravičan.

 

 

Září

 

 Již v srpnu došlo k rozdělení oddílu na 2 části: „Mořské vlky“ a ty ostatní. Vedoucím oddílu a „Vlků“ je Mirek, vedoucím mladších a Mirkovým zástupcem Tonda. Konají se tzv. malé odd. rady a schůzky na rozdíl od „velkých“, jichž se zúčastní i Vlci.

 Na jedné radě jsme se usnesli na vyloučení Billa, Vlčka a Pavla Drábka z oddílu, neboť jejich nezájem byl až příliš zřejmý. A tak pozbýváme 3 členy, aniž za ně máme náhradu.

 Na jiné radě jsme se dohodli, že nebudou až do odvolání družinové schůzky, nýbrž jen oddílové. K realizaci plánu sice došlo, ale věc měla jednu nevýhodu – kromě mnoha jiných.. Totiž že kromě dne schůzky je klubovna mrtva a opuštěna. Je jisté, že oddíl prodělává malou krizi, která však může mít zlé následky. Již to, že oddílové schůzky postrádají bohatšího programu, je důvodem, že kluci sami necítí nic, co by je do klubovny táhlo. Zajímavé však je, že se kluci nechtějí zúčastnit ani takového podniku jako je tradiční přespolní běh. Snad během doby dojde k rozuzlení této ošemetné situace v oddíle.

 Hned na počátku září jsme sehráli wolleyb. Utkání se Sokolem Černovír, který jsme doma porazili v setech 4:0.

 15. září se konal přespolní běh na 2 km za účasti 10 borců jak z mladých, tak z Vlků. Zajímavý závod vyhrál s převahou Karel, loňský vítěz, jenž vedl po celý závod a doběhl v čase 7:20 min. jako první.

 19. září se uskutečnil wolleyballový zápas se Sokolem Hodolany na jejich hřišti, v němž jsme podlehli zkušenému soupeři 1:2. Zápas byl hrán v přátelském ovzduší a byl znakem sblížení a spolupráce obou spolků. Po utkání jsme obdrželi pozvánku na turnaj, který pořádá S. Hodolany  22. září. K turnaji jsme se dostavili, ale nedostavilo se mnoho sokolských družstev. A tak jsme skončili v silné konkurenci na posledním třetím místě. Byli jsme poraženi S. Hodolany 1:2 a S. Olomouc 0:2. Byli jsme tedy poslední, avšak získali jsme mnoho zkušeností s lepšími soupeři.

 26. září jsme sehráli odvetný zápas se Sokolem Černovír na jejich hřišti, v němž jsme prohráli 0:2. Jako vinu je třeba uvést podceňování soupeře a tmu, která stěžovala sledování míče.

 

 

 

 

Říjen

 

 Konečně došlo ke konsolidaci poměrů v oddíle. Opět budou družiny, opět budou družinovky, opět bude klubovna veselá a živá.

 A současně dochází k různým změnám. Vydry zahajují ve složení Plaváček, Džingla, Drak, Bohuš, Laďa, Domin pod kormidlováním Bobina. Jirka vede Želvy a má v družině Piráta, Vítka, Špunta, Šebka, Milana a Frajera.

 Zdá se, že po zavedení družin se oddíl opět vrací do lepších časů.

 Asi v polovině měsíce došlo konečně k pověšení vývěsní skříňky a sice na dům v Denisově ulici (obchod Kresa a Serba). Musíme si přece udělat propagaci vkusnými výzdobami, aby se vědělo o Bouřlivácích!

 Mirek, jenž t.č. dlí s brigádou v pohraničí, přijede se občas podívat a zkontrolovat, co se vykonalo a co ne. A často bývá na pořadu řeč o pramičce, o docházce a o programu. To druhé a třetí se už zlepšuje, - ale co pramička?

 Líná Řeka plyne monotonně pod okny klubovny a láká vodáky nebývalým množstvím vody ve svém korytě. Kdo se dá zlákat? A přece jeli! Někdo si vyjel „jen tak“, někdo dokonce na delší výlet do Hynkova. Jezdí se to teď pěkně po velké vodě, jaká nebyla přes celé léto, avšak mlha, válející se již zvečera nad hladinou, prozrazuje, že je pro letošek konec pěknému počasí. A tak lodě odpočívají a těší se na příští sezonu, na výlety, na příští tábor.

 Den 28. října neslavíme nijak veřejně. Spokojíme se tím, že si uvědomujeme důležitost tohoto data pro náš národ a zamýšlíme se nad těžkými boji, jimiž byla vydobyta naše první republika.

 Vzpomínáme též v tyto dny minulého roku, kdy jsme zápasili se stavbou naší klubovny, vzpomínáme na dramatické rozebírání, klasický převoz a konečně radostné budování. Važme si toho, co máme: své klubovny, loděnice, lodí i – kamarádů!

 

 

Listopad

 

 2. listopadu – Dušiček. Počasí je dnes pravé dušičkové. Prší a prší, ale přesto odchází několik kluků ještě před schůzkou na černovírský hřbitov, aby položili věnec na hrob nezapomenutelného Johnyho a poklonili se jeho památce.

 

 11. listopadu nás překvapila smutná zvěst: náš bratr Valdin Soukup z 2. odd. zemřel tragickou smrtí, byl zasažen osudnou střelou z pistole za pobytu na výpomocné brigádě. Za několik dní na to doprovázíme svého kamaráda ne jeho poslední cestě.

 

 12. listopadu zahajujeme pravidelné týdenní cvičení v tělocvičně reálky. Je vidět, že to chlapce zajímá, což dokazují svou početnou účastí.

 Do Vyder přibývá asi v polovině listopadu nový člen Tom Tesař, jenž se brzy přizpůsobuje oddílovému prostředí. Stav družin: Želvy 7 členů, Vydry 8 pod vedením nového kormidelníka Plaváčka.

 

 Léto se ke konci chýlí – ale co to píši, vždyť zima je již skoro na krku. Překvapuje nás prvními mrazy a prvním popraškem sněhu, jenž však brzo roztál. Nejhorší však na té brzké zimě je to, že není čím topit. Tu se nám však naskýtá dobrá příležitost, jak získat laciné topivo. Jsou to polonahnilé pražce z výtopny ČSD a zbývá maličkost: jen je odvézt. Ale toto „jen“ trvá nějak zbytečně dlouho a není a není možné, abychom se na to sešli. Konečně jsou pražce slavnostně v loděnici, ale zásluhou těch jednotlivců, kteří se tohoto, pro ostatní asi příliš nesnadného úkolu, ujali.

 

 V klubovně máme teď stále příjemně zatopeno a těšíme se, až se zima ozve.

 

  

Prosinec

 

 Mikuláš, vánoce, a sníh pořád nic. Zato však mrznout začíná pořádně. To však nemůže vadit takovým „ledovým mužům“, jako je Odvaz a spol. Jezdí, pokud to jde a pokud hladina Moravy nezamrzá.

 Oddílovou nabírají rázu normálních schůzek a ačkoliv ještě nevypadá jak by mělo, je tu vidět přece krok kupředu.. Snad to bude dobré znamení.

 A dále nechť mluví „Vůdcova kniha“ slovy Mirkovými: Je konec roku. Sedíme kolem zeleného stolu ve velké klubovně. Zahajujeme velkou oddílovou radu 22. prosince. Zprvu jsou pohledy nejisté, jakoby se každý s obavou ohlížel na to, co se mohlo udělat, a co se nevykonalo. Hovoří Tonda o činnosti oddílu , výlety, podniky, soutěže, Jirka, Bobin, Švejk – činnost jednotlivců, družiny, pochvaly. Plaváček – stav pokladny, velká vydání, výtky. Pirát – hospodářství. Nakonec několik slůvek mých: Účel stavby pramic (treningy, závod, záchrana, výlety). Výlety – heslo 8 výletů do tábora. Haway, Hynkov, Litovel, Mladeč. Stavba lodí – každý místo v kanoi a kajaku. Podvozky. Tábor putovní – Orava, Váh, Vranov – Dyje, Sázava – Vltava – Labe. Podzim – sporty, závody.

 Celkový souhrn činnosti nebyl letos právě nejlepší. Je třeba zapřáhnout všechny, je třeba mluvit otevřeně, je třeba přísného dohlížení na činnost jednotlivců.

 Z Mirkovy řeči bylo nejzřetelnější to, že pramičky musí být a budou. Konečně si to všichni uvědomujeme  a dáváme se do toho. Kupujeme železo na žebra a objednáváme desky u fy. Fritscher. Chceme být s pramičkami hotovi do jara.

 Vánoční besídka, která byla současně rozloučením s uplynulým rokem, se rozvíjela dále mohutnou tradiční žranicí, v níž opět držel primát nepřekonatelný Žralok.. Popíjeli jsme čaj, naprali se důkladně vánočkami a nejrůznějším cukrovím, kterého se sešla celá fůra. Co to bylo zase smíchu a veselí z různých taškářských dárků! Uklidněním a důstojným zakončením vánoční besídky byl zpěv za svitu rudých plamenů z otevřených kamen.

 Pak jsou před námi vánoční svátky a hned 25. prosince odjíždí pomenší skupina Bouřliváků na rekreaci do Jeseníků na Švýcárnu. 12 kamarádů tráví 6 dní v klínu bílých hor, neboť sněhu je zde opravdu dosti. Lyže jezdí, lyže však praskají. Přeborníkem v lámání se stal Švejk (zlomil obě), Odvaz, Jirka a Tonda nalomil. Avšak víc se spravilo a jezdilo se opět dál. Počasí nám přálo, takže jsme se mohli podívat též na Praděd a rozhlédnout se po krásné zasněžené krajině.

 A tímto týdenním pobytem na lyžích uzavíráme prosincový program roku 1946.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář